Kreslíř a malíř, který konvertoval ke graffiti a je právem zapsán mezi nejlepší streetartové umělce u nás. Tomu ale právě předchází fakt, že je vynikajícím malířem, i když občas plátno přeplní kvantem technik a informací. „Matuškovy obrazy jsou jako básně, série zastupování, vrstvení metafor, personifikací, synekdoch a slovních hříček. Autor disponuje obhroublou upřímností, která ho prohání dějinami od Bosche přes gargantuovský smích a frašky alžbětinské Anglie, dona Quijota nebo Gullivera až k řehotu haškovskému. Satirické cranachovské situace čte ze stínu kšiltu čepice New York Mets, jen trošku zacákané. Jako Enšpígl, taškář, čtverák a šibal vzdělaný ulicí a vybavený sovou, zrcadlem a kuličkou cinkající ve spreji, otáčí situace, věty, stavy proti nim samotným jejich doslovným zobrazením a travestií. Nebojuje ale s proradnými měšťany ve jménu slabých.

Ironicky stylizované postavičky zápasí s ryze osobními situacemi, jaké řeší celé generace: se smutkem, absurditou, nedostatkem komunikace ve stále složitějším sociálním prostředí, se sny, přetvářkou, křečí, nejistotou, smrtí, trapností, vlastním egem, masturbací, otázkou, jestli má cenu jít do práce, která tě nebaví, a co s holkou, která poslouchá indie rock. Matuškova malba vychází ze suverénní a elegantní kresby. I na velkých plochách, ať používá sprej, airbrush, šablony, lepenku, kaligrafický štětec, propisku, vektory nebo Photoshop, si zachovává lehkost kresleného vtipu. Výsledek je ale mnohem lyričtější, fantasmagorie a parodie klestí cestu sentimentu a vizuálně výrazně přitažlivému rukopisu. Maskerův grafáč je groteskní, dětinský a okouzlující. Není na tom nic složitého stejně jako třeba na podvečerním slunci. Nepotřebujete astrofyzika k tomu, abyste si ho užili.“